Jak jsme si vybrali goldendoodla

Po ztrátě našeho posledního psa jsme dlouho žili v přesvědčení, že už dalšího psa nikdy mít nebudeme. Náš miláček, střední stříbrný pudl byl vřelý pes, který si hrál když jsme si s ním hrát chtěli a který se o svou zábavu postaral, když na něj nikdo neměl čas. Dlouho, opravdu velice dlouho nám trvalo, než jsme se usmířili s tím, že je zkrátka pryč. Jako každý psí majitel, po pár letech bez psa zjistí, že mu pes doma chybí. Že ta něžná duše s velkýma očima je doma zkrátka potřeba a že život se psím členem rodiny je zábavnější a radostnější. I my jsme začali znovu uvažovat o dalším psovi. Přes to všechno jsme se stále spíše pro pobavení dívali na domácí videa různých pejsků. K překvapení všech, jsme po čase zjistli, že celá rodina sleduje nejvíce videa, na kterých předváděli své kousky právě Goldendoodlové. Byli roztomilí a z popisů zahraničních článků jsme zjistili, že jejich charakteristika odpovídá tomu, co bychom chtěli.
Předchozího pudla jsem koupila jelikož má dcera jako malá dosti trpěla alergií a kdosi mi tehdy poradil, že právě pudlové alergikům většinou nevadí. Tedy i goldendoodle měl podle nás všechno co jsme od pejska chtěli. Problém byl, že všichni tito psi byli většinou chováni jen v zámoří.
Po několikaměsíčním zvažování všech možností, jak si plemeno obstarat, jsme zjistili, že jedna velice úspěšná německá chovatelka Výmarských ohařů se rozhodla pěstovat ještě Godlendoodly. Později nám bylo vysvětleno, že její důvod k chování dalšího plemene byl rodinný. Jejich příbuzní měli totiž chlapečka s Downovým syndromem s častým sklonem k depresím.
V době, kdy jsme chovnou stanici v Německu objevili, byla na světě zrovna novorozená štěňátka a jako zázrakem byla ještě volná ještě jedna fenečka. Ta největší nejživější, taková jakou jsme chtěli. Ostatní se prý báli si jí vzít, aby nebyla příliš temperamentní. Byli jsme se na ní podívat v 6 nedělích a byla to láska na první pohled. V devíti týdnech jsme si jí vzali domů a naše dobrodružství s tímto novým psím členem začalo.

OD ŠTĚNĚTE NAŠÍ PSÍ HOLČIČKY AŽ DO DNEŠNÍCH DNŮ

Daisy byla od prvních dnů veselé štěně, nikdy neničila nábytek či koberce. Ovšem jako zřejmě většina štěňat měla neobyčejnou zálibu v botách. Jejich oblíbenost s neobvyklou přesností řadila podle ceny a samozřejmě ty dražší boty jako kozačky a střevíčky jí zajímaly vůbec nejvíce. S oblibou je nosila na zahrádku, kde se z nich jako první snažila vyndat vložku a následně začala okusovat podpatek. Naštěstí jsme jí většinou včas zastavili.
Jako nebojácné štěně si v parku hrála se všemi psi a vždy se hnala ke golfovým kočárkům s dětmi. Protože vypadala (a dodnes vypadá) jak plyšák všechny děti se s ní vždy rády pomuchlaly.
Máme nesčetně příhod s ní a různými psi. Jedna mi ale utkvěla v paměti ještě z jejího štěněcího období. Venčila jsem jí tahle večer jen nedaleko domu v malém parku. Cestou jsme potkaly paní s buldokem. Buldok se pomalu šinul, funěl a měl něco s očíčkem. Daisy se hned jala ho provokovat ke hře. Buldok byl poněkud zaskočen její hravostí ale po chvilince napružil své zavalité tělíčko a začal skotačit s ní. Hráli si váleli se, on naší Daisynce okusoval ouška ona ho něžně cvakala do jeho. Mezi tím běhali a váleli se po sobě. Paní která buldoka venčila na ně skoro zírala. Myslela jsem si, že jí zaujalo jak krásně si hrají a sama jsem se kochala pohledem na něžnou hru obou psů. Po asi deseti minutách kdy psi už byli uhonění a spíše se váleli kolem nás a okusovali se paní najednou promluvila: „Víte já jsem ho nikdy neviděla tak šťastného. On si nikdy s nikým nehraje, snad proto že je tak ošklivý a jiní psi si s ním nechtějí hrát.“ Skoro mi vyhrkly slzy, vždyť to byl milý pes, nezáludný, pravda žádný krasavec, ale myslela jsem, že tohle u psů nehraje roli. Možná ano. Ale ne u naší Daisy. Ta snadno rozpoznala, co se v buldokovi skrývá za milé zvíře a hrála si s ním, až do vyčerpání sil obou dvou.
V naší rodině je již šest dětí poslední generace. Nyní nejstaršímu z nich je šest let. Vždy když se slaví narozeniny, sejde se celá rodina včetně všech dětí a naší Daisy. Oni milují ji, ona je. Celé odpoledne si s Daisy děti hrají a pokud si zrovna hrají s něčím jiným, ona jim sekunduje. Dívá se, co dělají, lehne si vedle nich a hlídá je. Nikomu nevadí, že nejmladší děti sotva stojí a často právě Daisy používají jako oporu. Daisy trpělivě čeká, až se dítě vzpřímí, nevadí jí, že jeho pěstičky šplhají po její srsti a tahají ji.
Málo kdo ví, že Goldendoodlové mají rádi vodu. Tedy Daisy vodu miluje. Ráda plave pro míčky. Dokonce i proti proudu. Má mezi prsty blány a proto jí plavání nedělá potíže.
Nicméně možná ještě raději než vodu má sníh. Miluje zasněžené pláně na horách. Jako dorostenec si libovala v prohánění běžkařů. Ne že by jim chtěla jakkoliv ublížit. Jen se jí líbilo, jak rychle se pohybují a velice ráda za nimi běhala. Opět, její meziprstní blány jí zřejmě usnadňují pohyb i po sněhu. Dnes už je to samozřejmě dáma a ví, že takové skopičny se pro vychovaného psa nehodí.
Je toho tolik co bych o ní mohla psát. Je to parťák do pohody i nepohody, miluje vodu i sníh. Není náročná téměř na nic. Za celé roky jsme s ní nemuseli k veterináři, kromě pravidelných prohlídek a očkování. A tady bych podotkla jedu absolutní raritu. Během života jsem poznala mnoho psů a všichni do jednoho nesnášeli návštěvy na veterině. Kdežto Daisy se do ordinace vyloženě těší. Klidně vyskočí na stůl, nechá se drbat od paní sestřičky a když jí pan doktor píchá injekci, tak se jen odevzdaně kouká svýma obrovskýma hnědýma kukadlama.
Daisy je nyní čtyřletá, a tak jsme chtěli dát možnost i dalším lidem těšit se z povahy tohoto báječného plemene. Proto jsme se rozhodli jí jednou připustit. „Manžela“ jsme pečlivě vybírali a zvažovali různé možnosti. Nakonec jsme se rozhodli nakrýt ji překrásným bílým královským pudlem, kterého jsme s pomocí několika stanic chovatelů pudlů vybrali přesně pro naše účely.